Teorie IQ

Inteligencí se vědci zabývají již od 19. století, dodnes se ale rozcházejí názory na to, o jakou schopnost nebo spíš soubor schopností jde. Podívejme se stručně na historii měření IQ a na významné teoretické pohledy na IQ.

Na počátku zkoumání inteligence stál Francis Galton, který ji chápal jako schopnost přesného smyslového rozlišování. Dával pokusným osobám například potěžkat různá závaží, přičemž měly říct, které je těžší. Výsledky těchto testů ale nesouvisely s tím, jak pokusné osoby prospívaly ve školách, proto se od tohoto přístupu na čas upustilo. Dnes už víme, že smyslové vnímání je pro rozvoj inteligence důležité, protože tvoří základ pro vyšší poznávací procesy, například učení a paměť. Mimo jiné významně ovlivňuje výsledky některých IQ testů.

Po Galtonovi přišel Alfred Binet a Theodor Simon se svým praktičtějším přístupem. Jejich původním cílem bylo vytvořit nástroj, který bude rozlišovat děti mentálně retardované od zdravých. Proto je inteligence v jejich pojetí spíše schopností učit se ve škole. Binet v tomto pojetí zdůrazňoval správný úsudek jako projev inteligence. Začal mezi sebou porovnávat děti stejného věku a to už byl jenom krůček k tomu, aby William Stern v roce 1912 zavedl pojem IQ, neboli inteligenční kvocient.

Nechte si změřit své IQ moderním IQ testem online.

IQ (Inteligenční kvocient) byl vědeckou veřejností přijat a dodnes se tato stupnice s populačním průměrem 100 bodů používá. Postupem času ale vyvstala otázka, jestli to, co inteligenční kvocient měří, je celá inteligence, nebo jenom její část. To se dostali ke slovu opět teoretici. Snažili se vyčlenit faktory, ze kterých se inteligence sestává.

Podle některých (Spearman) existuje jenom jeden vrozený faktor (g-faktor), který se projevuje v jakékoli oblasti lidské činnosti. Člověka s vysokým g-faktorem bychom nejspíš označili jako bystrého a flexibilného.

Naproti tomu R. Cattell rozděluje inteligenci na fluidní a krystalizovanou. Fluidní inteligence odpovídá oné „bystrosti“ a s postupujícím stářím jí ubývá. Krystalizovaná inteligence představuje naše poznatky uložené v paměti a s postupujícím věkem a zkušenostmi naopak roste.

Goleman přišel s myšlenkou, že inteligence se specificky projevuje v sociální oblasti. Jsou lidé, kteří při vysokém IQ mají potíže komunikovat s druhými, zapadnout do kolektivu, odhadovat cizí přání. Tyto zručnosti Goleman souhrnně nazval emoční inteligencí a soudí, že je v životě člověka často podstatnější než výška IQ. Emoční inteligence se měři pomocí EQ testů.

Ve snaze rozčlenit inteligenci do specifických oblastí pokračoval Howard Gardner, který rozeznává 8 druhů inteligence: tělesně – kinestetickou, interpersonální, verbální, logicko – matematickou, přírodní, intrapersonální, vizuálně – prostorovou a hudební.

Každá z těchto teorií poskytuje jiný úhel pohledu na inteligenci. Inteligence je však měřitelná – přinejmenším nějaká její část – a k tomuto účelu slouží IQ testy. Standardizované testy můžou zadávat pouze psychologové, na internetu je možnost vypracovávat různé testy IQ online. Nejdůležitější je ale poznat strukturu své inteligence, tedy ve kterých oblastech člověk vyniká a ve kterých dosahuje nižších výsledků.